Pomalu pečená kachna

Často se mi stává, že nové informace se ke mně dostávají z více stran ve stejnou dobu. Stejně tomu bylo i v případě pomalého pečení masa. Asi před půl rokem jsem náhodou narazila na recept, ve kterém bylo popisováno, co popisováno, přímo do nebe vychvalováno, pomalé pečení vepřového bůčku. Tehdy jsem si říkala, co na tom může být, prostě dobře do měkka upečené vepřové, ne? Za týden jsem se náhodou potkala s jedním známým. Nemluvil vůbec o ničem jiném, než o tom, jak zjistil, že když se peče maso pomalu, je naprosto nepřekonatelně lahodné. Takže když jsme měli příště na oběd vepřo-knedlo-zelo neodolala jsem a také to vyzkoušela. Pekla jsem na 120°C. Z počátku jsem nevěřila tomu, že vůbec někdy dopeču, ale po sedmi hodinách bylo maso krásně měkké a na chuť opravdu odlišné od běžného rychlého pečení.

A teď k té kachně, co je v názvu a na obrázku. Ta se nám přihodila zcela náhodou před týdnem. Stavovala jsem se v řeznictví koupit trochu šunky na zítřejší snídani. A jak už to tak bývá, odnesla jsem si toho domů mnohem víc. Večer jsem kachnu umyla, osolila, okmínovala, uložila do pekáčku a dala péct na 90°C. Upozornila jsem manžela, že zapnutá trouba přes noc je v pořádku. Manžel na oplátku upozornil mě, že péct kachnu pár dní před návštěvou prababičky v pořádku není. A tak jsme šli spát.

Ráno děti vstávaly jako obvykle ještě zašera. S napůl zalepenýma očima jsem se vypotácela z ložnice. A údivem se nemohla hnout. Kuchyně byla příjemně prohřátá a k nosu se mi linula vůně pečínky. Najednou jsem měla pocit, že jsem si dnes přispala aspoň do jedenácti a někdo za mě uvařil oběd. Aha, to je ta kachna, co jsem ji dala večer péct.

Další setkání s kachnou však bylo velkým zklamáním. Po vytažení z trouby vypadala jako by ji někdo spařil horkou vodou. Pomalého pečení jsem se pro dnešek ale nehodlala vzdát, a tak kachna putovala zpátky do trouby, teplotu jsem jí zvýšila na 120°C.

Po dalších třech hodinách pečení jsem usoudila, že už bude hotová, maso bylo měkké a šťavnaté, akorát po povrchu pořád vypadala jako spařená. Jen počkej, ty kachno, já ti pěkně zatopím. A tak milá kachna putovala znovu do trouby, v otevřeném pekáčku a teplotu jsem zvýšila na 220°C. Po dvaceti minutách zezlátla a povrch dostal křupavou kůrčičku. A aby byla opravdu úplně jiná, než ta prababiččina s knedlíkem a zelím, udělali jsme k ní brambory pečené na kachním sádle. Od té doby nedám na pomalé pečení masa dopustit. Ale kdo ví, jestli to není především tím příjemným vstáváním.