VVV aneb Výfučí výkendový výlet

Stalo se již asi pomalu tradicí, že organizátoři Výfuku pořádají na jaře něco, co by se dalo moderním slovem nazvat teambuilding. Já jsem se letos vzhledem k věku našich dětí zúčastnila pouze vzdáleně, přípravou chleba, na kterém si, jak prohlásil můj bratr v pondělí po návratu, celý víkend pochutnávali, pochutnávají a někteří ještě dlouho pochutnávat budou.

Objednávka zněla jasně, v pátek v deset dopoledne si u nás vyzvednout 16 (slovy šestnáct) chlebů velikosti 1,2 kg. A tak jsem ve středu začala s přípravou. Večer jsem vytáhla z ledničky kvásek, podívala se na toho padesátigramového drobečka a začala přemýšlet, jestli jsem náhodou neměla s přípravou začít o týden dřív. Už se ale nedalo nic dělat. Kvásek proto zažil stěhování do velkého kyblíku. Po přidání kila žitné mouky, skoro dvou litrů vody a čtvrt hodiny důkladného míchání byl kyblík z poloviny plný.

A po dvanácti hodinách se dral kvásek z kyblíku ven.

To jsem mu ale nedovolila, raději jsem ho zamýchala do těsta a po celodenním pečení bylo šestnáct chlebů připraveno k vyzvednutí. Uf, byla to dřina. A také jsme museli pozměnit známé pořekadlo o kovářově kobyle. Od tohoto dne u nás doma říkáme: pekařčina rodina chodí hladová. Ale nebojte, úplně hladovou svoji rodinu nenechávám, jen občas nedostanou čerstvě upečenou dobrotu vonící celým bytem.