A přece se peče...

Polovina léta utekla jako voda a my jsme se letos opět vydali stanovat do Lipnice nad Sázavou. Co všechno a jak zabalit s sebou na týden pod stanem s malým dětmi už máme z předchozích let natrénované, letos přibyl pouze třetí spacáček, vodní pistolky a synovo nákladní auto na vození šišek z lesa.

Mnohem více přemýšlení mi zabraly úvahy o tom, jestli ještě stojí pec Berta. Jak moc jí uškodila letošní zima? Nebo ji postihla nějaká katastrofa v podobě kolemjdoucích zvědavých turistů? Tyto obavy bohužel nebyly zbytečné. V okolí vchodu do pece se zabydlela ještěrka, čímž se značná část pece vydrolila. Před prvním pečením jsme tak museli provést renovaci - zabudovat zpátky jeden kámen u vstupu, který ještěrčinou činností vypadl před pec. A najít větší zavírací kámen, který pak bylo nutné dávat nahřívat do pece. Po této malé renovaci Berta fungovala celý týden. Nicméně příští rok by si jistě zasloužila renovaci větší.

Péct v peci na dřevo bylo letos obzvlášť složité kvůli velmi horkému počasí. Nakonec jsme však odolali pokušení, vyzkoušet pečení pouze se slunečním vyhříváním a i přes extrémně horké počasí použili postup osvědčený z loňského roku. Abychom si připomněli chladnější období roku, pustili jsme se hned první den do vánočky.

I když se povedla tak, jako se o Vánocích naschvál nikdy nepovede, kýžené ochlazení nepřivolala.

Chleba druhý den zmizel tak rychle, že jsem skoro ani nestihla ochutnat. A s nějakým focením jsem vůbec neměla šanci. Jeho pečení jsem tedy ještě čtvrtý den zopakovala a mezi pečení chleba jsme zařadili klasiku pozdního léta - buchty se švestkami.

Během tohoto týdne jsem si ověřila, jak je kvásek zlatý pomocník. Naprosto v pohodě vydržel celý týden stanování, horko,... a to s minimální péčí. Celý týden jsme díky němu měli vynikající čerstvé pečivo. A samotné pečení bylo také velmi příjemné - těsto schované ve stínku v lese si celý den krásně kynulo a my jsme odpočívali od všech městských shonů a povinností.