Mišpule nebo poštolky?

Musím se přiznat, že na konci letošního jara a také začátkem léta se mi nechtělo vůbec nic dělat. Ale protože jíst se musí každý den, pečení touto mou lenorou naštěstí postiženo nebylo. Psaní článků - sem na blog i jiných - bohužel ano. A tak první ze série "Pozdě, ale přece" bude o mišpulích, ovoci, které jsme letos objevili. Slovo "mišpule" děti okamžitě začaly zdrobňovat, čímž se pro ně stalo téměř nevyslovitelné. Za dva dny se tak přetranformovalo do "poštolky". A pak trvalo asi týden, než se mi podařilo rozdíl mezi "mišpulí" a "poštolkou" synkovi vysvětlit. Od té doby trvá na tom, že se tato oranžová dobrota jmenuje "pišpulka".

Mišpule je strom příbuzný jabloním, jejich plodem jsou, stejně jako u jabloní, malvice. Nejlépe se to pozná na způsobu, jakým je plod na svém konci naproti stopce ukončen. Dužnina mišpule je šťavnatá, mírně sladkokyselá. Dají se prý jíst až po přemrznutí, což by vysvětlovalo to, proč byly k dostání v zelenině koncem května, kdy všechno ostatní ovoce ještě visí malé a zelené vysoko nad zemí.

Zapéct mišpule do buchet nebo koláčů mne velmi lákalo. Musela jsem proto část plodů tajně schovat, jinak by je děti všechny snědly. Rozhodla jsem se nakonec pro buchty, které si pro sebe nazývám Honzovy, ať mají jakoukoli náplň. Tentokrát jsem kombinovala mišpule s tvarohem.

Po zabalení a naskládání na plech...

...jsem nechala buchty dvě hodiny kynout.

Po upečení...

...moc dlouho nevydržely.

Při pečení si mišpule zachovaly svou konzistenci, neroztékaly se, a proto ani nevytekly z buchet ven, což bylo velmi příjemné.