Kvásková pizza

Ke konci letního semestru, ano, opravdu mám na mysli konec května, přišel jednou můj bratr na návštěvu a vyptával trochu kvásku. Tvářil se při tom velmi tajemně a nechtěl prozradit, co s ním bude vyvádět. Prý má zítra zkoušku a pak se uvidí. Nutno dodat, že nakonec jsem neviděla nic. Ani jsem nic nedostala ochutnat. Za dva dny pouze poslal zprávu, že zkoušku netřeba opakovat a z kvásku se spolužákem upekli, a také hned snědli, vynikající pizzu.

Moje osobní zkušenosti s pizzou jsou velmi různorodé. Poprvé v životě jsem něco jménem pizza jedla jako malá. Tento maminčin výtvor sestával z litého kynutého těsta, které na plechu nakynulo do krásné výšky několika centimetrů. Na něm ležela vrstva strouhané cukety, což mělo dva důvody. Zaprvé se tím spotřebovaly cuketové přebytky ze zahrádky a za druhé se tak vrstva těsta stala krásně vláčnou. Na cuketu pak přišla rajčata, šunka, sýr, cibule a další dobroty podle chuti a aktuální dostupnosti v domácnosti. Ač to zní možná trochu hrůzostrašně, tento cuketový koláč jsme pekli s maminkou celé léto a dodnes ho mám spojený s krásnými vzpomínkami na letní rodinné výlety. Byl velmi chutný, lehce zabalitelný na cesty a pokaždé trochu jiný. S pizzou měl však společný pouze název.

Mé další setkání s pizzou proběhlo na dovolené v Itálii. Pizzu tam prodávali v podobě rychlého občerstvení úplně všude. Italská pizza byla tenoučká, lehce potřená něčím, co jsme považovali za kečup, i když to možná byla rajčata upravená trochu jiným způsobem. Jak přesně chutnala si již nepamatuji, v paměti mi utkvělo především to, že ji prodávali opravdu úplně všude.

Po příchodu na vysokou do Prahy mi starší spolužáci nadšeně doporučovali pizzerii Einstein. Nejlevnější studenská večeře, neboť v té době měli akci 1+1 pizza zdarma ke studenskému průkazu. Tento způsob večeření jsem s kamarády vyzkoušela dvakrát a vždy jsme odcházeli s velmi rozpačitým dojmem. Studentský průkaz bylo totiž nutno předložit při objednání jídla, čímž jsme se pro obsluhu stali velmi nevítanými návštěvníky, ke kterým se od toho okamžiku bylo nutné chovat s velkým despektem. Navíc pizzu dělali malou, podivně šišatého tvaru a vyjímkou nebylo ani její nerovnoměrné upečení místy do černého zbarvení.

Před pár lety jsem na nátlak manžela zkoušela vytvořit pizzu i doma, ale příliš úspěchu nesklidila. Opět se více než tenoučké pizze podobala na slano obloženému koláči. Trochu jsem proto na toto jídlo zanevřela. A navíc z už nevím jakého podivného důvodu došla k závěru, že s kváskem v žádném případě upéct nepůjde. Avšak povzbuzena úspěchem bratra, jsem se začátkem června odhodlala k dalšímu pokusu.

Těsto jsem zadělala z:

  • 200 g pšeničného kvásku
  • 400 g hladké pšeničné mouky
  • 150 g vody
  • 20 g olivového oleje
  • lžičky soli
a nechala přes noc (tedy asi 15 hodin) v ledničce zrát. Dopoledne jsem ho rozdělila na tři části, každou stočila v bochníček a nechala půl hodiny při pokojové teplotě dokynout.

Potom jsem bochníček roztáhla do tenka...

...obložila tím, co jsme zrovně měli doma...

...a pekla asi sedmi minut na program pizza a maximální teplotu.

Takto připravená pizza byla tenoučká, její těsto bylo po okrajích křupavé, ale jinak pěkně vláčné. Především u manžela se setkala s velkým úspěchem, a proto jsem od té doby neustále zahrnována dotazy, kdy budu v pizzových pokusech pokračovat? A já na to trošku zlomyslně odpovídám, že už pizzu umím péct, tak přece není potřeba zkoušet dál.

Kam dál?

Související

Drobné pečivo

Galerie

Kvásková pizza