Jó, višně zrály...

Dnes opět jedna vzpomínka ze série "Pozdě, ale přece." Vzpomínka na začátek července, prázdninovou návštěvu prababičky a plno višňových dobrot.

Naše prababička má malinkou zahrádku a úplně v jejím nejzadnějším rožku nenápadně roste višeň. Její větve sahají až k sousedům. A tak jsme na začátku července přišli úplně bez práce k míse višní. To bylo totiž tak. Prababiččin soused obral višně z větví nad jeho zahradou a část z nich dal prababičče. Prababička višně darovala nám, že neví, co s nimi. Byly vynikající, lehce nakyslé, jako višně mají být, a tak jsme si na nich velmi pochutnali. Děkujeme tedy jejich sběrači i prababičce.

Jak už to tak u nás chodí, část višní jsme přeměnili pečením na višňové koláčky. Těsto jsem zadělala podle osvědčeného receptu z:

  • 200 g pšeničného kvásku
  • 500 g polohrubé pšeničné mouky
  • 150 g mléka
  • 4 lžíce cukru krystalu
  • 3 žloutků
  • 1250 g másla
  • špetky soli

Vypracované těsto jsem nechala asi 6 hodin kynout, pak jsem ho rozdělila na 24 stejných dílů, z každého udělala kuličku, kterou jsem na plechu lehce zploštila a nechala ještě asi hodinu dokynout. Poté jsem dnem skleničky namočené v mouce udělala do koláčků důlek, do kterého jsem dala vypeckované višně, lehce pocukrovala a nahoru přidala klasickou drobenku připravenou z másla, mouky a cukru. Takto připravené koláčky kynuly ještě asi další půl hodiny. Pak jsem jejich okraje potřela mlékem a pekla v troubě rozehřáté na 200 °C asi 15 minut.

Část višní se zapečení do koláčků ubránila. O tom, co se s nimi stalo, zase někdy příště.