A opět ty višně...

Venku mrzlo a chumelilo a mne doma v teple u hrnku horkého čaje honila mlsná. Dala bych si něco..., no něco..., jako pořádný kus perníku. Voňavého, medového, trochu dusícího, ale k tomu čaji by to bylo akorát. Se skořicí, hřebíčkem,... tak jak ho pekla za dlouhých zimních večerů maminka.

Nakonec jsem zjistila, že maminčin perník se mi nepovede. Nejenže nemám bohužel přesný recept, ale také mi doma chyběla hladká mouka, prášek do perníku (i kypřící prášek), a tak jsem se rozhodla pro experiment v podobě perníku kváskového. A aby to byl perník opravdu úplně jiný, ani vzdáleně nepřipomínající ten, který znám z dětství, a nebo možná jen tak z náhlého bezmyšlenkovitého popudu, dala jsem do něho višňovou přesnídávku (jen pro vysvětlenou, je to přesnídávka, kterou letos v létě vařila maminka, je hustá, temně fialová a tak intenzivně višňová, že se nám nedaří ji jíst jen tak ke svačině. Naposledy jsem ji proto použila smíchanou s mákem jako náplň do závinu, což byla neskutečná dobrota.)

To je ale úplně jiná kapitola, tedy zpátky k perníku. Kromě přesnídávky jsem dala do těsta:

• 250 g žitného kvásku
• 150 g žitné mouky
• 2 vejce
• 100 g máku
• 50 g cukru
• 150 g hladké pohankové mouky
• 50 g rozinek
• 50 g vlašských ořechů
• skořici a hřebíček
• mléko (aby to mělo takovou akorát konzistenci)

Těsto jsem nechala asi pět hodin kynout na plechu a poté pekla na 180°C asi 25 minut.

Nakonec jsem se nechala inspirovat počasím venku a upečený perník zlehka "zasněžila" cukrem.

Perník měl poněkud netypickou chuť, hutná perníková chuť pozvolna přecházela v kyselejší višňovou svěžest.

I přes počáteční nedůvěru některých strávníků zmizel perník do posledního drobečku. A určitě si ho ještě někdy zopakujeme.