Trocha nostalgie... aneb jak jsme přežili velkou vodu.

Vlna horka, která nás všechny zasáhla v minulých několika dnech byla pořádně únavná. Na nějaké pečení jsem díky ní neměla vůbec chuť. S dětmi jsme proto minulou sobotu vyrazili na celkem nedávno zrekonstruované vodní hřiště u řeky v Libni. A tak se to samazřejmě neobešlo bez vzpomínání. Vzpomínání na to, jak jsme nedaleko bydleli, jak pizzerie u Divadla má opět (asi po páté, když ji chceme navštívit) zavřeno, jak se tu dcerka učila jezdit na kole, jak jsme tudy do kopce jeli dvakrát do porodnice a jak, při záplavách před třemi lety, bylo úplně celé hřiště pod vodou.

Večer jsem našla poznámku, kterou jsem si udělala asi týden poté, co velká voda opadla. Zvu vás tímto k nahlédnutí, jak jsme pražské povodně před třemi lety prožívali my.

Díky našim dvěma malým dětem vstáváme i tuto neděli před šestou ranní. Těžká šedá oblaka a vytrvalý hustý déšť sráží všem náladu pod bod mrazu. Celý den sledujeme zprávy o povodních blížících se k Praze. Bydlíme sice v místě, které bylo velkou vodou v roce 2002 značně poškozeno, ale nově vybudovaný protipovodňový systém nás přece musí ochránit!

Kolem osmé večer je nasycena kanalizace, a proto je v celém domě odstavena voda. O dvě hodiny později vydává radnice doporučení k přeparkování automobilů a dobrovolné evakuaci. Stále ještě nebereme celou situaci příliš vážně. Pro jistotu ale balíme nejnutnější věci do batohu a s narůstajícími obavami uleháme kolem půlnoci ke spánku.

Ráno je obloha snad ještě šedší a těžší a déšť hustší a vydatnější než včera. Manžel mne budí slovy o tom, jak se mu v noci zdálo, že je venku voda. Než se stihnu zeptat, jak to myslí, vyklání se z okna a ujišťuje mne, že se mu to nezdálo. Sedám si na posteli a pozoruju labutí rodinku pod okny. Nejde elektřina. Okamžitě je nám jasné, že v bytě, kde neteče voda a nefunguje elektřina ani kanalizace, nemůžeme se dvěmi malými dětmi zůstat. Balíme nejnutnější věci asi tak na týden a chystáme se k odchodu k mé sestře. Tříměsíční syn to všechno naštěstí zaspal. A naše dvouletá dcerka pronesla památnou větu, po níž u nás doma opadla všechna nervozita. Najednou jsme jako zázrakem začali brát celou velkou vodu jako další dobrodružství, které nás na naší společné cestě životem potkalo. V okamžiku, kdy přemýšlíme, zda jezdí tramvaje a malujeme si hrůzné scénáře, ve kterých půjdeme pět kilometrů do kopce, v příšerném lijáku, s krosnou na zádech, dvěma malými dětmi a pěšky, dcerka nadšeně zvolá: "Maminka jde plavat!!!"

Pokud si raději prohlížíte obrázky, v galerii najdete pár dalších fotografií.