Kváskové krekry

Přehled našich pekařských výtvorů z minulého týdne bude velmi krátký, i když původně jsem plány na pečení měla veliké. Nezbylo však nic jiného, než živiti se chlebem, který zůstal z lednových kurzů a děkovati té pětině naší rodiny, která zůstala ušetřena chřipkové epidemie, že to přežily děti, kvásek i já.

Pravda, před nemocí jsem ještě stihla jednu várku rohlíků, ty ale téměř do posledního zmizely ještě ten den na večeři. Připravila jsem tedy kvásek, abych mohla v pečení pokračovat. Další den jsem ale prospala v horečce, a tak se žádné pečení nekonalo. K večeru jsem někde mezi spánkem a klepáním se zimnící vypustila z úst zmínku o kvásku, který už začínal hladovět. Můj starostlivý manžel ji naštěstí zachytil, kvásek přikrmil a uschoval do lednice.

Po zotavení se jsem tak měla připraveno velké množství kvásku, který ale nebyl úplně v nejlepší kondici. Pátrala jsem v paměti i na internetu, jak bych ho mohla spotřebovat. Inspirována receptem na kváskové krekry jsem se pustila do vlastních. Ke kvásku jsem přidala celozrnnou žitnou mouku, olivový olej, lněné semínko, tymián a sůl.

Polovinu jsem zkusila propíchat vidličkou, polovinu ne. A tak jsem si ověřila, že ty propíchané jsou pouze pracnější a jinak vypadají. Chutnají úplně stejně.

Ke druhé polovině kvásku jsem přidala špaldovou celozrnnou mouku, olivový olej, lněné semínko, provensálské koření a sůl a po rozválení nechala na plechu dokynout mnohem kratší dobu. Možná je to časem kynutí, možná použitou moukou, možná rozválením na poloviční tloušťku, ale tyto jsou mnohem křehčí než ty první.

A dneska konečně došlo na chleba. Loni jsem párkrát zkoušela chléb se spařenou žitnou trhankou, který nám všem moc chutnal. Trhanku jsem už doma neměla a tak jsem se rozhodla, že to samé zkusím i s celozrnnou žitnou moukou. Večer jsem si tedy přikrmila kvásek, spařila jsem 200 g žitné mouky a ráno začala zadělávat těsto. Kvásek i žitná kaše už v sobě obsahovali dost tekutiny, přidávala jsem tedy pouze pšeničnou chlebovou mouku, sůl a kmín a míchala těsto. Bylo příšerně lepivé a tak jsem nakonec přidala mouky víc, než jsem měla. Výsledné těsto jsem tak měla pořád příšerně lepivé, ale příliš husté. Na to, že to nejspíš není úplně dobře jsem ale přišla až po upečení. Lepivosti jsem se snažila nevšímat a pokračovat v pečení tak, jak jsem normálně zvyklá. Nakonec z toho vyšel docela pěkný chlebík, velice vláčný a chutný, jenom trošku hutnější, než bych si přála. Věřím, že pokud se příště neodlepitelně nepřilepím do mísy, povede se ještě lépe.