Peču, fotím...

Moje letošní novoroční předsevzetí - vyfotit vše, co letos upeču a každý týden si to sem na blog pěkně zapsat - jsem začala zanedbávat poté, co se mi před měsícem celý sepsaný článek místo uložení nějakým nedopatřením vymazal. S focením ale poctivě pokračuji dál, a proto bych vás ráda pozvala, abyste nahlédli a pokochali se naším únorovým pečení.

Celožitný chléb s mákem, který synkovi tvarem něco připomínal, a proto se velmi dožadoval jeho vložení do toustovače.

Další pečení tedy bylo jasné - toustový chléb. Pro jistotu z dvojité dávky.

A pak už se nám trochu zastesklo po úplně obyčejném, pšenično-žitném, do křupava vypečeném chlebíku.

K nedělní pečené kachně nesměly chybět knedlíky.

Pro návštěvu babičku (no, popravdě řečeno, hlavně pro naše tři nenasyty) jsme připravili pohankovo-rýžovou bábovku s kozím mlékem, vlašskými ořechy a kousky čokolády.

Pokus o žitno-pohankový chléb s dýňovými semínky. Trochu jsem na něho zapomněla a on zrovna jako naschvál kynul báječně.

I když to zprvu vypadalo skoro tragicky, nakonec se v troubě umoudřil, z formy jsme ho taky přemluvili a chuťově byl vynikající.

Raději jsme se ale opět vrátili k obyčejnému pšenično-žitnému chlebíku.

A další dva. Nestihla jsem nařezat, ale nevadí. Alespoň jsem si vyzkoušela, že i bez něho jsou k snědku.

Bylo tak akorát na čase snís poslední dýni z maminčiny loňské úrody - část zkončila v žitném chlebu.

Přišlo slunečné a teplé počasí. Synek mi nechtěl věřit, že to ještě není léto a kraťásky zůstanou ve skříni. Tak jsme aspoň sundali sněhové vločky z oken a upekli pár jarně laděných bochníků. Kdopak najde, kde se schovávají housátka?

Pokus o makovec - s vařenými bramborami a pšeničným kváskem. Chutí velmi připomínal škubánky. Určitě musíme ještě někdy zopakovat.

Rohlíky z těsta z kurzu pečení kváskového pečiva. Nakonec se nějak moc zamotaly, na chuti jim to však neubralo.

Na kurzu jsme také jako obvykle pekli škvarkové placičky a celožitný chléb.

Ani kurz pečení kváskového chleba v únoru nechyběl.

A ještě jeden chlebík, jestli se to tak dá nazvat. Právem a zaslouženě získal titul nejnepovedenějšího pečiva. Od začátku s ním byly problémy. Nejprve kynout nechtěl, pak vyskočil až se mi zdál trochu překynutý. No to se stane, tak honem do ošatky s ním. Protože už byl večer, krásně jsem si naplánovala, že ho nechám půl hodinky kynout, akorát než douklízím v kuchyni, a pak uložím do lednice k rannímu pečení. A tak jsem douklízela v kuchyni a v klidu šla spát. Ve čtyři mne vzbudil synek a když jsem mu šla do kuchyně pro trochu něčeho k pití, našla jsem těsto na lince. Uložila jsem synka, těsto vyklopila z ošatky a znovu stočila v bochník. Kynul do rána, kynul dopoledne, kynul přes oběd a kynul i po obědě. Ale pořád skoro nic. Odpoledne jsem ho upekla. Chuťově byl překvapivě dobrý, jen trochu suchý a hodně hutný, tak jsme si ho nakonec rozpekli se sýrem.

P. S.: pokud vás zajímá, proč pořád něco peču, tak náš milý synek na to má zcela jednoznačné vysvětlení. Když jsem minulý týden zadělávala těsto, tak se na mne zamyšleně podíval a pak povídal: "maminko, ty musíš pořád, ale pořád něco péct, protože já jak na malou chvilku přestanu jíst, tak umřu hlady".